V České republice probíhá ke dnešnímu dni téměř 3 500 000 exekucí. Ročně je nařizováno dalších 800 až 900 000. Hodně z nich je postaveno na podobně vratkých indiciích jako z příběhu uvedeného níže, tedy s hodně malou, velmi často i spornou, jistinou, na kterou se však nabalí zákonem stanovené odměny pro právnicko-exekutorské “byznysmeny”. Mluvíme zde tedy o skoro 20 miliardách “zisku” ročně. Je ještě vůbec možné takto obrovské zvěrstvo naší vlády u moci nějakým způsobem zastavit?
Češi určitě nejsou o nic méně finančně gramotní a zodpovědní než jiné civilizované národy. Proč tedy jinde neznamená jeden podpis na polopodvodnické smlouvě materiální i duchovní likvidaci jedince? Proč jinde jedna zapomenutá složenka neznamená ztrátu střechy nad hlavou? Proč se musí spousta lidí dnes a denně obávat nečekaného násilného vniknutí do svého bytu a následného zabavení veškerého majetku, ačkoliv sami třeba neudělali za svůj život jedinou korunu dluhu?
Ptejme se tímto současného prezidenta, jehož vláda dne 16.10.2000 vypustila tuto likvidační hrůzu do světa, těm “lidovým” politiků, kteří tak rozumí těm dolním deseti miliónům, jak se jim dívá do tváří jejich obětem? Stejně tak se ptejme poslanců, kteří dne 26.1.2001 zvedli ruku a schválili exekutorský řád v této parazitické podobě? Jak se vám spí a co Vám na to říká Vaše svědomí?
Jistě, dluhy se platit musí. Nesmí se ale stát základem parazitického byznysu, kde běžný občan je staven do role štvané zvěře bez možnosti obrany. Pokud platí zákony, které umožňují původní dluh jen na různých poplatcích navýšit třicetkrát, není z dluhové spirály smrti úniku. Stačí jedna zapomenutá platba za pár stokorun a dle platných zákonů Vám může následná mašinérie zlikvidovat život. V panice naskočíte lichváři na jeho půjčku, která exekucí pomůže vyplatit a už není žádné řešení, žádná cesta zpět. Dle dostupných čísel se tento problém dotýká snad již každé rodiny, či alespoň okruhu bližších příbuzných, v ČR. Kde to může skončit?
Je takto nastavený systém, takto vládou a parlamentem stvořený “právní stát” opravdu ku prospěchu věci? Je normální, že čím dál více věřitelů vlastně ani žádné vymožené peníze nedostane, neboť veškerý majetek dlužníka již dávno spolykaly poplatky za jinou kauzu? To chtěl zákonodárce tímto zákonem opravdu říci? To je spravedlivé, morální a čestné?
Nebylo by daleko spravedlivější, morálnější a čestnější sebrat těm různým právnickým i exekutorským kancelářím jejich absolutně neúměrné zákonné odměny a nechat dlužníky platit své opravdové dluhy? A nebylo by také už konečně možné, vzkázat ze soudních síní všem těm "šmejdům", kteří schovávají své pasti milimetrovým písmem na poslední straně několikastránkové smlouvy, že nejsme národem hlupců, kde si podvodník může dovolit cokoliv, neboť jeho drahý právní zástupce umí s paragrafy kroutit lépe a radostněji než oběť?
Co tedy s takovými zákonodárci, kteří toto všechno svými činy umožnili? Dát jim metál a ještě jim poděkovat? Ani s tunami lejster, houfy úředníků, největším počtem policistů na jednoho obyvatele, hromadami nesmyslných zákonů či kvanty regulací, omezení či vyhlášek jsme se k opravdu právnímu státu nedopracovali. Ba naopak. Není opravdu již čas na změnu? Není již opravdu čas na to, začít přemýšlet jinak a vyžadovat pravý opak současného politického směru, který obyvatele jen okrádá o svobody a v konečném důsledku i ožebračuje?
Možná jste někdo viděl pořad “Máte slovo” věnované tématu exekucí v ČR. Mezi mnoha frázemi, mnoha tisícekrát opakovanými poučkami a mnoha planými, ale i racionalními slovy, určitě stál za pozornost příběh muže z publika a jeho spor s firmou prodávající hrnce. Na jeho příkladě se v plné nahotě ukázalo, jaké zákonné paskvily vycházejí z dílny našich parlamentních zastupitelů, které jsme pak nuceni dodržovat, a které pak přímo ovlivňují kvalitu našich životů.
Senior se zúčastnil v roce 1992 prodejní presentace “nadnárodně kvalitních kastrólů”. Omámen jejich nadpozemskou kvalitou, přínosem pro zdraví celé rodiny a vychytanou cenou, podepsal lejstro. Když se druhého dne probral z obchodníky vyvolaného rauše, přeci jen si uvědomil, že desítky tisíc jsou za dva plus jeden “zdarma” hrnec poněkud dost. Podpis na smlouvě neřešil, neboť měl za to, že pokud dovezené zboží nepřevezme, nemůže být nijak postihován.Nekoupím – neplatím, logické, ne?
Ne tak pro zákonodárce České republiky. Možná by ještě bylo pochopitelné, pokud by byl při odmítnutí zboží upozorněn, že se smluvně zavázal zboží převzít a firma mu na místě naúčtovala přiměřený poplatek na náklady za neuskutečněnou dodávku zboží. Řádově stokoruny. Nic takového se nestalo a kola loupežného přepadení od právnických stolů se potichu rozběhla. Po několika letech byl pán obeznámen s faktem, že nadnárodní kastrólfirmě dluží téměř třicet tisíc korun českých. Tedy částěčně jí, částečně právnické kanceláři a částečně kanceláři exekutora.
Co s tím? Senior se nechtěl jen tak dát všanc zlodějům a podvodníkům. Hrnce nedostal, neměl by tedy nikomu nic dlužit. Tak se odvolával. Jednou, dvakrát, třikrát. Kam až to šlo. Jaká byla odpověď české spravedlnosti? Máš smůlu, holoto! Zaplať, zaplať a znovu zaplať. Za tu drzost, že si se pokusil chránit svoji kůži. Sečteno, podtrženo: 106 000,- Kč (nepamatuji si tu sumu přesně, ale tak nějak, něco málo přes sto tisíc, to bylo). Starý pán zlomen, psychicky i finančně zdeptán, po celý zbytek života nebude myslet v podstatě na nic jiného.
Na místě je otázka: Je to dle zákona? Ano, bohužel. Podepsal smlouvu, kde jistě bylo mikroskopickým písmem na tuto možnou skutečnost poukázáno, poplatky za nalézací řízení, za právní zastoupení i odměnu exekutora stanovují platné zákony a vyhlášky. Co je tedy špatně na jednom zničeném životě? Máme snad seniorovi vzkázat, že pokud podepsal, ať se nediví a platí, ať se smíří se ztrátou majetku, popřípadě i střechy nad hlavou, neboť takto je u nás nastaveno právní prostředí? Nebo je zde skutečně něco špatně...
