Už ani nevím, zda mám ještě sílu, nebo chuť k tomu, abych znovu vyprávěla, co všechno mně potkalo. Sama dobře víte, o čem všem to je. Nicméně, udělám to. A to proto, že by lidé měli vědět, co všechno se může stá. Co může člověka překvapit, vykolejit, připravit o klid, lidskou důstojnost, úctu lidí kolem něj , postavení a také o jakýkoliv smysl jeho života.
Tak tedy. Je mi 48let. V roce 1994 jsem otevřela malou zubní laboratoř. Neměla jsem žádné zaměstnance, a začínala jsem na zelené louce s ůvěry a leasingy. Měla jsem za to, že s poctivostí nejdál dojdeš, a když budu poctivě pracovat ,budu také normálně žít. Pracovala jsem poctivě dvanáct i více hodin denně. Vyjma neděle. Tak to šlo téměř devět let.
Přišla první druhotná platební neschopnost, a rok po ní druhá. Rozešla jsem se s partnerem, kterého jsem devět let živila. Vystěhovali mně z bytu i s malou dcerou, a stala jsem se bezdomovcem. Neměli jsme z čeho žít. Jedli jsme tři roky prošlé masové konzervy. V jediné koupelně ubytovny tekla jen studená voda, a plíseň sahala dva metry vysoko. Nemohla jsem najít práci.
Dlužila jsem OSSZ, Finančnímu úřadu, VZP, za nájem nebytových prostor, telefonímu operátorovi.....
Tím to začalo. Dlužila jsem cca 40 000,-Kč. Nikde jsem nesehnala žádnou půjčku. Banky to neřešily, přes soukromé poskytovatele peněz jsme to nechtěla řešit já. Několikrát jsem přišla o práci. Vzdělání v úzce specializovaném oboru neskýtalo příliš možností uplatnění. Bylo toho mnoho, co se stalo. Pokoušela jsem se dluhy nějak řešit. Nešlo to řešit najednou. Chvílemi jsem splácela, ale stačilo, aby mi exekutoři obstavili účet, a bylo po splátkovém kalendáři. Začali vznikat i dluhy na nájmu.
Nemá smysl rozepisovat do podrobna, co všechno mně potkalo. Bylo by to na velmi obsáhlou knihu. Bez práce se nedá splácet nic. Během doby, kdy se se mnou dluhy táhnou, umíral na rakovinu otec. a dva roky po něm i maminka. Já dostala dvakrát šedý zákal. Dcera odešla k otci. Já se stala pacientem psychiatra. Vím, co je deprese. Zažila jsem stavy, kdy zazvonil telefon, a já bych vyskočila z okna. Stavy ,kdy se člověk bojí zaklepání na dveře....Celé roky žiju ve strachu.Byly doby, kdy jsem se životem chtěla skončit sama. Doposud jsem to neudělala jen z toho důvodu ,aby někdo neřekl dceři, že máma byla blázen. Nejsem blázen, psychiatr mi to potvrdil
Stěhovala jsem se z místa na místo, ztrácela půdu pod nohama, a utíkala. Přicházela jsem o přátle, kamarády i známé. Nemít peníze je jako velmi nakažlivá nemoc. Lidi neví, o čem se s vámi mají bavit....
Došlo to tak daleko, že po smrti rodičů, jsem s bratrem zdědili starší rodinný domek. Exekutoři majetek obstavili a vydali dražební vyhlášku. Nic se neděje. Bratr mi vyhrožuje zabitím a podřezáním v případě tom, že mu kdokoliv sáhne na majetek. Domek není oficiálně rozdělený, a myslím, že se bude těžko prodávat. Dnes dlužím cca 650 000kč. Nenadělala jsem žádné další dluhy. Přibyly jen relativně malé dluhy u ČEZu a prodejce plynu....To vše jsou jen poplatky za soudy, penalizace, úroky, poplatky právníkům atd.
A teď třešnička na konec. Vloni v srpnu jsem si zlomila nohu v koleni. Musela jsem přerušit ŽL, a byla jsem nucena jít tzv.na podporu. Stát mi poskytuje částku 3 410,-Kč měsíčně jako podporu v hmotné nouzi, a 1 250,-Kč jako doplatek na bydlení. Z toho se nedá žít. Je těžké i přežít. Jsem dlouhodobě podvyživená. Mám problém si koupit i levné léky. Dlužím za pobyt v nemocnici. Bude z toho další exekuce....
Stále se belhám o francouzské holi, noha je nepřirozeně ohnutá, a doktoři dělají, že se nic neděje. Čekají mně ještě minimálně dvě, ale spíše tři operace .Mezní možnost je ta, že mně čeká endoprotéza.
Jsem na dně. Jak psychicky, tak i fyzicky. K pobytu jsem hlášená na ohlašovně Městského úřadu. V tomto stavu nejsem schopná si najít práci. Mohla bych onovit ŽL a vrátit se k tomu ,co jsem dělala, ale.....dosloužilo moje staré auto. Bez auta nenám šanci se kamkoliv dostat.....Exekutoři mi dýchají na záda. Nevím, jeslti dokážu ustát situaci, kdy mi prodají střechu nad hlavou.
Už dávno není pro co žít. To, co dělám, to není život .Nelze najít řešení a situaci dát do pořádku. Co se bude dít dál, to si neumím představit.
Paní Hano,snažila jsem se velmi stručně napsat ,co mně potkalo. Je mi jasné, že takových příběhů je hodně. Nevím, co dál. Ať udělám co udělám, tak to situaci neřeší...